Našimi hlavními informátory jsou kronikáři 12. stol. - buzovský kněz Helmond
se svou Kronikou Slovanů a dánský Saxo Grammaticus se svými Dějinami Dánů,
zčásti též skandinávská Knytlingasága. Vyzdvihují Svantovita jako mocné božstvo,
jehož význam daleko přesahoval hranice ostrova, neboť mu odváděly tribut a dary
i pevninské kmeny od Vagrie až po Pomořany, ba v jednom případě si vykupoval
jeho přízeň dánský král Sven, usilující o podporu Ráňanů v domácícj rozbrojích.
Zdá se však, že tohoto rozkvětu dosáhl kult Svantovitův až v první polovině 12.
stol., kdy neměl na pevnině rovnocennou konkurenci a kdy Rujana se stala hlavní
baštou Slovanského pohanství. Z 11. stol. nemáme o něm ještě zprávy, neznal ho
ani Thietmar z Merseburgu, ani Adam z Brém. Helmond promítá sice počátek úcty k
Svantovitovi až do 9. stol., kdy podle legendy měli přijít na Rujanu misionáři z
vestfálského kláštera v Corwey a založit tu chrám svého patrona sv. Víta. Po
jejich odchodu se prý Ráňané opět odvrátili od křesťanství, sv. Víta však
povýšili na svého boha.
Nutno zdůraznit, že Helmond sám této verzi příliš nevěřil, a označil ji proto za
"nejistou pověst" (tenius autem fama). Mniši z Corwey se totiž pokoušeli tímto
výkladem podepřít ve 12. stol. své nároky na Rujanu, založené na falzifikátu,
který r. 1155 potvrdil papež Hadrián IV: Karolínský vliv nesahal tak daleko do
slovanského území a navíc vznik slovanského jména Svantovit z latinského Sanctus
Vitus je nepravděpodobný. Jde tu jen o náhodnou zvukovou podobu, využitou až
dodatečně církví. Svantovit nemohl vzniknout ani ze slovanského světcova jména,
jak se domnívá např. H. Lowmiański, jenž poukazuje na styky Luticů s Prahou, kde
za knížete Václava vznikl chrám sv. Víta. Tento vliv však nesahal dále než do
oblasti kmene Stodoranů, odkud pocházela Václavova matka Drahomíra a kde po
kultu Svantovitově není stop.
Jméno boha je nesporně původní, složené svętъ, jež má sice ve všech slovanských
jazycích význam "svatý", původně však znamenalo "mocný", "silný", a z koncovky
-vit, která se velmi často objevuje ve slovanských osobních jménech (Ljudevit,
Dobrovit, Dragovit, Hostivít apod.), též na začátku jména: Vitoslav, Vitomir,
Vitodrag atd., ať už ve významu "pán", "vládce" nebo "vítěz" (vitęzъ). Už tyto
skutečnosti naznačují, že jméno vzniklo z přívlastku boha (mocný pán, vítěz),
jenž se původně nazýval asi jinak. Z rozsahu jeho působnosti ve 12. stol. lze se
však jen těžko dohadovat, zda to byl Svarog, Perun nebo jiné božstvo obecnějšího
významu.
Svantovit v sobě totiž sdružoval vlastnosti boha válečného i hospodářského, jak
tomu bylo ostatně u většiny lokálních božstev v oné době. Z jeho rohu naplněného
vínem věštil kněz úrodu v příštím roce. Ke stejnému účelu používal velkého
medového koláče, za nímž se skrýval a tázal se shromážděných lidí, zda ho za ním
vidí - to mělo zajistit bohatší sklizeň. K válečným atributům božstva patřil
velký meč, sedlo, udidlo a posvátný bělouš, na němž směl jezdit pouze kněz a sám
Svantovit, který na něm podnikal podle víry Ráňanů noční výpravy: ač zavřen ve
stáji, byl prý ráno zpocený a postříkaný blátem.
Podobně jako v případě Svarožice - Radegasta sloužil kůň i k válečným věštbám:
podle toho, zda překračoval řady zkřížených kopí pravou či levou nohou, soudilo
se na zdar válečného tažení nebo námořní výpravy. Moc Svantovitovu podpírala
družina 300 jezdců a velké bohatství, shromážděné z darů a tributů. Každý
obchodník ,který chtěl na Rujaně obchodovat musel nejprve obětovat něco ze svého
zboži Svantovitovi. Není proto divu, že jeho kněz měl i v politických
záležitostech větší slovo než rujánský vládce. Na samém sklonku slovanského
pohanství se tak začal vytvářet zajímavý náběh k teokracii, jenž ovšem neměl
dlouhého trvání. Pád Arkony 14. června r. 1168, zničení Svantovitova chrámu i
sochy dánským králem Valdemarem, byl zároveň rokem zániku organizovaného
slovanského náboženství na Baltu.
K poznání Svantovitova kultu přispěla, i když zatím jen omezeným zdarem, také
archeologie. Domnělý Schuchhardtův objev Svantovitova chrámu v Arkoně z r. 1921
byl zcela zpochybněn revizním výzkumem v letech 1969 - 1970, jenž zjistil, že
místo, kde stál chrám, je již dávno pohlceno mořem. Podle Saxonova popisu měl
mít dřevěnou ohradu, zdobenou malbami a řezbami. Svatyni představovala dřevěná
zastřešená stavba, uvnitř členěná závěsy. Dřevěná socha v nadlidské velikosti
měla čtyři hlavy, z nichž dvě se dívaly dopředu a dvě dozadu, vlasy a vousy byly
přistřiženy podle rujanské módy, v pravé ruce držela kovový picí roh, levá byla
opřena v bok, suknice sahala až k holením, podstavec sochy byl zapuštěn do země,
takže nohy staly na zemi.