Rozevřelo se před bohatýry širé pole a na tom poli stojí
starý dub, mohutný dub sukovatý. U toho dubu sbíhají se tři cesty: první cesta
vede k Novgorodu, druhá cesta ke Kyjevu a třetí cesta k sinému moři dalekému.
Bohatýři zastavili se na rozcestí, rozbili tu svůj bílý stan a propustili koně
proběhnouti se širým polem. Poskakují koně po hedvábné travičce, zelenou trávu
okusují a zlatými uzdami pobřinkují. A ve stanu plátěném bohatýři klidně
odpočívají.
Bylo při východu červeného slunéčka, když mladý Dobryňa vstal časněji všech
ostatních, vyšel si k řece Safatu, umyl se studenou vodou, utřel se tenkým
ručníkem a pomodlil se před divotvorným obrazem.
Tu pojednou Dobryňa uvidí za řekou Safatem bílý plátěný stan. V tom stanu
tábořil zlý Tatařín Busurman a nepropouštěl kolem sebe nikoho ani koňmo, ani
vozmo, ani pěšího dobrého junáka.
Dobryňa osedlal si svého dobrého koně, vzal své dlouhé kopí a čingalisko ocelové
a vsedl na dobrého koně a kůň jeho nad syrou zemí se vznáší skoky mílovými.
Dobryňa dojíždí k bílému stanu a volá pronikavým hlasem:
"Ej, vyjdi ven, ty Tataříne, zlý Tataříku Busurmane: budu s tebou poctivý boj
bojovati!"
Tatařín v tu chvíli z bílého stanu vychází a vsedá na dobrého koně.
Nesrazily se dva větry v širém poli, dvě mračna se tu nepotkala: srazili a
setkali se dva udatní bojovníci. Lámala se jejich ostrá kopí, zpřerážely se
jejich meče ocelové; i sestoupili junáci se svých dobrých koní a utkali se v
ručním zápase.
Pravá noha Dobryňova uklouzla - pravá ruka Dobryňova poklesla - i svalil se
Dobryňa na syrou zemi. Tatařín skočil mnu na bílou hruď a vyřízl mu srdce i
ledví.
Bylo při východu červeného slunéčka, i vstával Aljoša Popovič časněji všech
ostatních, vyšel k řece Safatu, umyl se studenou vodou, utřel se tenkým ručníkem
a pomodlil se před divotvorným obrazem.
Tu pojednou Aljoša uvidí koně Dobryňova: rychlý kůň stojí osedlaný, stojí
nevesele, klopí oči k syré zemi, je patrno, že teskní po svém pánu po Dobryni
Nikitiči.
Aljoša vsedl na dobrého koně, i rozohnil se pod ním dobrý kůň a vznášel se s ním
nad syrou zemí skoky mílovými.
Přijíždí Aljoša k bílému stanu a u toho bílého stanu spí mladý Dobryňa: jeho
jasné oči zapadly, silné jeho ruce poklesly a na bílých prsou spekla se mu rudá
krev. I křičí Aljoša pronikavým hlasem:
"Vylez ven, Tataříne zlý, pojď na poctivý boj, pojď na zápas!"
"Och, ty Aljošo Popoviči, váš rod není stálý, není pevný, neměl by ses pouštěti
se mnou v boj."
Odpovídá mu Aljoša:
"Nechlub se, jda na hody, chlub se, až z hodů půjdeš!"
V tu chvíli vychází Tatařín z bílého stanu a vsedá na dobrého koně.
Nesrazily se dva větry v širém poli, ani dvě mračna se tu nesetkala: srazili a
setkali se dva udatní bojovníci. Zlámala se jejich ostrá kopí, zpřerážely se
jejich meče ocelové; i sestoupili junáci se svých dobrých koní a utkali se v
ručním zápase.
Aljoša přemohl Tatařína: svalil ho na syrou zemi, vskočil mu na bílou hruď,
chtěl mu rozpárati bílá prsa a vyříznout srdce i s ledvím.
Ale kde se vzal, tu se vzal, přiletěl černý havran a promluvil takto lidským
hlasem:
"Och, ty smělý Aljošo Popoviči! Poslechni mne černého havrana! Nerozparuj
Tatařínovi bílých prsou, zaletím na širé moře a přinesu ti mrtvé a živé vody:
postříkneš Dobryňu mrtvou vodou, a sroste jeho bílé tělo - postříkneš Dobryňu
živou vodou a probudí se dobrý junák ..."
Aljoša uposlechl havrana, i letěl havran na siné moře a přinesl mrtvé i živé
vody. Aljoša osťříkl Dobryňu mrtvou vodou, a jeho bílé tělo srostlo. Aljoša
postříkl Dobryňu živou vodou, a junák zbudil se ze smrtelného spánku. A oba
bohatýři propustili Tatařína.
Bylo při východu červeného slunéčka, i vstával Ilja Muromec časněji všech
ostatních, vyšel si k řece Safatu, umyl se studenou vodou, utřel se tenkým
ručníkem a pomodlil se před divotvorným obrazem.
Tu pojednou vidí: přes řeku Safat převáží se vojsko busurmanské a vojsko to by
dobrý junák neobjel, šerý vlk by ho neoběhl a černý havran by ho neobletěl.
I volá Ilja pronikavým hlasem:
"Oj, kde jste, vy mohutní bohatýři, stateční bratří křížoví?"
Jakmile bohatýři sběhli se na jeho zavolání, jakmile posedali na dobré koně,
jakmile se vrhli na to vojsko busurmanské, začali vojsko potírati a pobíjeti. A
co bohatýři nepobili, to dobré jejich koně podupali. Tak se bili tři hodiny a
tři minutky - a pobili tu přesilu pohanskou.
I začali se bohatýři vychloubati.
Ještě se nenamohla naše silná ramena, ještě se neuchodili naše dobré koně, ještě
nejsou otupeny naše ostré meče!"
I pravil smělý Popovič:
"Nechť povstane proti nám vojsko nadpozemské, my bohatýři se s ním vyrovnáme!"
Sotva promluvil toto nerozumné slovo, zjevili se dva bojovníci a vyzývali silným
hlasem:
"Postupte s námi boj, bohatýři! Nehleďte na to, že jsme pouze dva a vás je
sedmero!"
Bohatýři neuznali bojovníky za hodny boje, a Aljoša Popovič rozhorlil se po
jejich slovech, pobídl svého rychlého koně a letěl proti bojovníkům a od ramene
přeťal je ve dvé: a stáli proti němu čtyři - a byli všichni živi.
Letí proti nim mladý Dobryňa Nikitič a zpřetínal je od ramen ve dvé: a stálo
proti němu osmero mužů - a byli všichni živi.
Letěl proti nim i starý kozák Ilja Muromec a zpřetínal je všecky od ramene ve
dvé a stálo proti němu dvakrát tolik - a všichni byli živi.
I vrhli se proti vojsku všichni bohatýři, začali vojsko potírat i pobíjet, ale
vojsko stále roste, a stále na bohatýry bojovně doráží ... A co bohatýři
nepobili, to dobré koně jejich podupali - a vojsko stále roste a roste a stále
na bohatýry bojovně doráží. - Tak se bohatýři bili tři dny a tři hodiny a tři
minuty.
Namohla se jejich silná ramena, uchodili, se jejich dobré koně, a otupili se
jejich ostré meče.
A vojsko stále ještě roste a roste a stále na bohatýry bojovně doráží ...
I polekali se mocní ruští bohatýři, utekli na kamenné hory, do temných jeskyň: a
jak bohatýr doběhne k hoře, tak zkamení. Doběhne druhý, také zkamení, doběhne
třetí, také zkamení.
Od té doby také bohatýři vymizeli na Svaté Rusi.