Ale toto vše není pohádka, bratří milení, je to jen žertík malý, a teprve
nyní začneme o Dobryňuškovi pěti.
Ve stolním městě Kyjevě, u laskavého knížete Vladimíra vydařily se dobře čestné
hody, slavené pro mnohá knížata a bojary, pro silné bohatýry a udatné bohatýrky.
Dlouhý den kloní se k večeru, čestné hody kloní se k veselí, a červené slunéčko
k západu. Kníže Vladimír sám se rozveselil, i chodí kolem stolu a takto
rozmlouvá:
"Vy silní, mocní bohatýři a udatné bohatýrky! Obraňte víru křesťanskou, obraňte
dům přesvaté Bohorodičky, obraňte mne, knížete Vladimíra a kněžnu Apraksiji,
obraňte vdovy a siroty i ženy nešťastné, neboť pohan píše nám výhružné listy a
žádá soubojníka."
Tu se všichni bohatýři zamlčeli; veliký schovává se za menšího, menší krčí se za
malého, a malý knížeti neodpovídá.
Promluvil tedy Ilja Muromec:
"Vy hloupí ruští bohatýři! Nač dlouho mlčet, máte slovo pronésti. Vrátil jsem se
nedávno ze širého pole, žil jsem na cestičce soročínské, u pevné brány
bohatýrské, a bil se a rval se soubojníkem: Přiletěl pohan jak černá vrána, ale
neukáže se už pohan mým očím, já bych pohana z dobrého luku zabil."
Uložili tedy tuto službu mladému Dobryňuškovi Nikitiči. Tu zaleklo se Dobryňovo
horlivé srdce, zkalily se jeho jasné oči, pohaslo v nich jasné světlo. Přišel z
hodů knížecích ke své rodné matičce, ale přišel nevesel a neradostný.
Pravila Dobryni rodná matička:
"Aj, ty moje milé dítě, mladý Dobryňuško Nikitiči; co jsi se smuten z hodů
vrátil?"
Bílá břízka nesklání se to k matce zemi, to syn Dobryňa rodné matičce se klaní:
"Světe můj, paní rodná matičko moje! Zrodilas mne, matko, nešťastného; dalas mi
sílu a nejsem silný, smělost mám a nejsem smělý, jezdec nejsem chrabrý, chůze
nemám švihácké, krásou se nezalíbím, kučery mám a nejsem kudrnatý, bohatství mám
a jsem nebohatý. Kdybys mne byla po narození do bílého plátna zabalila, bílým
kamenem zatížila a s hory vysoké do moře siného zahodila, ležel bych já,
Dobryňa, věčně v moři, a nevyjížděl bych já, Dobryňa, do širého pole, neubíjel
bych já, Dobryňa, nevinných duší, otců a matek bych nerozplakával, mladých žen
bych nevdovil a děťátek malých bych nesirotil."
I odpovídá Dobryni jeho rodná matička, počestná vdova Mamelfa Timotějevna:
"Ráda bych tě, děťátko milé, byla porodila se silou bohatýra Svatohora, se
štěstím šťastného Ilje Muromce, se smělostí smělého Aljoše Popoviče a s krásou
Osipa překrásného, s chůzí Čurily Plenkoviče a s chrabrostí jezdeckou Ďuka
Štěpanoviče a s chytrostí Volhy Buslajeviče. Kolik toho všeho máš, tolik ti Bůh
daroval, více Bůh nedal, více nedaroval."
I prospal Dobryňa noc temnou a po ránu koně sedlá a na cestu chystá. Loučí se s
rodnou matičkou a ještě více se svou mladou ženou, Nastasjí Mikuličnou.
Táže se ho mladá jeho žena, Nastasja Mikulična:
"Kdy pak duška moje, Dobryňuška, domů se vrátí, kdy máme Dobryňu očekávat ze
širého pole?"
Dobryňa odpovídá jí takovými slovy:
"Aj, mladá ženo moje, Nastasjo Mikulično, očekávej Dobryni po tři roky; pakli se
za tři roky nevrátím, čekej podruhé tři roky: a když naplní se čas šesti rokův;
a já nebudu doma ze širého pole, vzpomínej mne, Dobryňušky zabitého, na
modlitbách. A potom jsi, Nastasjo, svobodna. Žij buď jako vdova, nebo se za muže
provdej: za knížete, za bojara, nebo za mocného ruského bohatýra. Jenom se
nevydávej za mého křížového bratra, za smělého Aljošu Popoviče, za toho
vysměváčka žen."
I vsedl Doloryňa na dobrého koně a vyjel v širé pole: pouze prach se zvedl a
bílé břízky se k zemi sklánějí, ale junáka neviděti.
Dobryňova rodná matička po domě pochází, hlasem naříká a takováto slova
promlouvá:
"Měla jsem jediné červené slunéčko, zapadlo mi nyní za tmavé lesy a zbyl mi
pouze mladý bílý měsíc. Měla jsem jediné dítě milované, mladého Dobryni syna
Nikitiče, on ujel mi daleko, daleko do širého pole, Bůh rozsuď, zda ho ještě
někdy uvidím!"
Zbyla jí ještě milovaná nevěsta Nastasja Mikulična na potěchu velikého stesku.
Tak čekaly obé Dobryni ze širého pole po tři roky:. A Dobryňa ze širého pole se
nevracel. Čekaly tedy Dobryni podruhé tři roky; a den za dnem, jako déšť prší,
týden za týdnem, jako tráva roste a rok za rokem, jako řeka běží. Tak uběhly i
druhé tři roky a naplnil se čas celých šesti let, a Dobryňa z pole se nevracel.
Přijel však Aljoša Popovič ze širého pole a přivezl jim smutnou zvěst:
Dobryňušky Nikitiče že na živu není, ubit že leží v širém poli. Jeho bujná hlava
je porubána, a mohutné plece jeho rozstříleny. Dobryňuška leží bujnou hlavou v
keři rokytovém a bystrýma nohama v kavylu trávě. Jeho zbraně kolem porozmetány
leží, jeho dobrý kůň se po stepi prochází a švarné tělo Dobryňuškovo černé vrány
klovou.
Vyplakávala své jasné oči, vraštěla, své bílé líčko pro své jediné dítě, pro
svého mladého Dobryňušku Nikitiče jeho rodná matička.
Tu začal sám kníže Vladimír, červené slunéčko, docházeti a Nastasji Mikuličně
namlouvati:
"Nač bys tak žila jako mladá vdova, nač bys mladý věk svůj utrácela; provdej se
třeba za knížete, nebo za bojara, nebo za silného ruského bohatýra, třeba za
smělého Aljošu Popoviče."
Odpovídá mu Nastasja dcera Mikulična:
"Ach, ty slunéčko Vladimíre stolnokyjevský! Splnila jsem slib mužský, čekala
jsem na Dobryni šest rokův. Splním si nyní svůj slib ženský: budu čekat na
Dobryňušku druhých šest rokův, a až uplyne celých dvanácte let, možná že potom
se provdám."
A zase den za dnem ubíhá jako když déšť prší, a týden za týdnem, jak tráva
roste, a rok za rokem, jako řeka běží. A tak minulo dvanáct let a Dobryňa ze
širého pole se nevracel.
Tu slunéčko Vladimír začal znovu docházeti a Nastasji Mikuličně namlouvati:
"Nač bys tak žila jako mladá vdova, nač bys mladý věk svůj utrácela: provdej se
třeba za knížete, nebo za bojara, nebo za silného ruského bohatýra, třeba za
smělého Aljošu Popoviče."
Nevdala se za knížete, ani za bojara, ani za ruského silného bohatýra, ale vdala
se za smělého Aljošu Popoviče.
Naříkala a jasné oči slzami zalívala rodná matička Dobryňova:
"Po dvanácte rokův nehřálo mne červené slunéčko, ale svítil na mne mladý, bílý
měsíc, a nyní mi i mladý, bílý měsíc zašel!"
Svatební hody na dvoře červeného slunéčka Vladimíra, knížete stolnokyjevského,
trvají již na třetí den a dnes svatebčané přijdou do božího chrámu přijmouti po
zlatém věnci.
V ten čas, právě v tu dobu Dobryňa Nikitič projížděl se před Cařihradem. Tu
pojednou dobrý kůň Dobryňův začal klopýtat. I zvolá Dobryňa:
"Ach, ty vlčí žrádlo, ty kůže medvědí! Co ty dnes tak klopýtáš?"
Dobrý kůň mu hlasem lidským odpovídá:
"Ach, ty můj pane milovaný! Netušíš, že neštěstí nad tebou se vznáší, že tvoje
Nastasja Mikulična dnes se za muže provdala, za smělého Aljošu Popoviče. Hody
svatební trvají už na třetí den a dnes půjdou do božího chrámu s Aljošou
přijmouti po zlatém věnci."
Tu mladý Dobryňa syn Nikitič bije dobrého koně svého mezi oči a zadní nohy,
takže kůň skáče s hory na horu, s chlumu na chlum, řeky a jezera přeskakuje a
široká údolí mezi nohami propouští. Tak Dobryňa dospěl Kyjeva, co by jasný sokol
přeletěl a střemhlav se řítí do dvora vdovina, vrátné a strážce odstrkuje od
vrat a ode dveří, směle vchází, kříže dělá jak předepsáno, poklony metá, jak má
naučeno, na všechny tři i čtyři strany, zvláště však počestné vdově Mamelfě
Timotějevně:
"Buď zdráva, počestná vdovo Mamelfo Timotějevno!"
Tu za ním v patách běží vrátní a strážní, kteří u vrat stáli a přede dveřmi
hlídali a takto sobě stěžují:
"Ach, ty Mamelfo Timotějevno! Tento odvážný junák vjel s pole největším tryskem
na náš dvůr a bez hlášení vnikl až k tobě do paláce; nikoho z nás se neotázal,
jen nás všecky poodstrkoval a směle sám vkročil do paláce vdovina."
Praví mu Mamelfa Timotějevna:
"Aj, ty odvážný junáku, proč vjel jsi do širého dvoru bez oznámení, proč vešel
jsi do domu mého bez ohlášení? Proč jsi se vrátných a strážných mých nezeptal,
proč jsi je od dveří odstrkoval? Kdyby bylo živo moje milé dítě, mladý Dobryňa
syn Nikitič, srubl by ti za tvoje nezdvořilé skutky bujnou hlavu!"
Odpověděl jí odvážný junák:
"Včera jsem s Dobryní se projížděl, ale Dobryňa jel k Cařihradu a já jel ke
Kyjevu."
Mamelfa Timotějevna, počestná vdova, k němu hovoří těmito slovy:
"Když uplynulo prvých šest let, přijel Aljoša Popovič ze širého pole a přivezl
nám neradostnou zprávu: Dobryňušky Nikitiče že na živu není, ubit že leží v
širém poli. Jeho bujná hlava porubána je, jeho mohutné plece prostříleny jsou.
Dobryňuška leží bujnou hlavou v keři rokytovém a bystrýma nohama v kavylu trávě.
Jeho zbraně kolem porozmetány leží, jeho dobrý kůň se po stepi prochází a švarné
tělo Dobryňuškovo černé vrány klovou. Z velikého žalu vyplakala jsem své jasné
oči a svraštěla svou bílou líc, z velikého žalu pro své jediné dítě milované,
pro mladého Dobryňu Nikitiče."
Pravil jí smělý junák:
"Mladý Dobryňa syn Nikitič nakázal mi, abych se zeptal na jeho milovanou ženu,
na mladou Nastasju Mikuličnu."
Praví Mamelfa Timotějevna:
"Dobryňova milovaná žena se provdala za smělého Aljošu Popoviče, hody právě
trvají už na třetí den, a dnes půjdou do božího chrámu s Aljošou přijmouti po
zlatém věnci."
Smělý junák dále mluvil:
"A nakázal mně mladý Dobryňa Nikitič takto: Dá-li Bůh, a ty budeš v čas v
Kyjevě, vezmi si mé šaškovské šaty a vezmi si moje javorové housle a jdi na
svatební kvas."
Mamelfa Timotějevna běžela a rychle mu podala šaškovské šaty a javorové housle.
Junák nastrojil se jako šašek a šel na svatební kvas. Střemhlav vjíždí na
knížecí dvůr, nikoho se netáže, vrátné a strážné od vrat a dveří odstrkuje a
směle vchází do paláce knížecího; kříže dělá, jak předepsáno, poklony metá, jak
má naučeno na všecky tři i čtyři strany, zvlášť však slunéčku Vladimírovi.
"Buď zdráv, slunéčko, Vladimíre stolnokyjevský s mladou kněžnou Apraksijí!"
V patách za ním běží však vrátní a takto sobě stěžují:
"Slunéčko, Vladimíre stolnokyjevský! Tento odvážný šašek vjel v největším trysku
na knížecí dvůr, nás se netázal, jen nás všecky poodstrkoval a směle vešel do
paláce knížecího!"
Pravil Vladimír, kníže stolnokyjevský:
"Ach, ty smělý šašku! Proč vjel jsi na knížecí dvůr bez oznámení a do paláce
proč vcházíš bez ohlášení? Proč jsi se u vrat vrátných netázal, u dveří
strážných nezeptal a proč jsi všecky poodstrkoval?"
Ale šašek se do řeči nepouští, jen směle hovoří:
"Slunéčko, Vladimíre stolnokyjevský! Pověz mi, kde je naše místo šaškovské!"
Odpovídá Vladimír, červené slunéčko:
"Vaše místo šaškovské je na hliněné peci, tam na zápecí."
Šašek rychle skočil na místo vykázané, na tu hliněnou pec. Napjal tětivky
hedvábné a ty strunky zlacené a začal po strunkách přejížděti a hlasem svým k
nim prozpěvovati. Zpíval jim o Cařihradě i o slavném městě Kyjevě. V Kyjevě on
staré, mladé znal, vlastním jménem všecky jmenoval.
Tu všichni na svatebním kvasu umlkli a sami takováto slova pronášeli:
"Slunéčko, Vladimíre stolnokyjevský! To jistě není žádný šašek, to bude nějaký
udatný, dobrý ruský junák."
I praví Vladimír stolnokyjevský:
"Ach, ty smělý šašku! Za tu veselou hru opusť své zápecí a sedni si s námi za
dubový stůl. Dám ti tři místa na vybranou: Prvé místo je podle mne, druhé místo
proti mně a třetí místo, kam sám chceš."
Sestoupil šašek s pece, ale nesedl si podle knížete, ba neusedl ani proti
knížeti, nýbrž vybral si lavičku přímo proti zaslíbené nevěstě, proti mladé
kněžně Nastasji Mikuličně. A zase smělý šašek hovoří:
"Ach, ty slunéčko, Vladimíre stolnokyjevský! Dovol mi nalíti číši dobrého vína a
dovol mi, abych tu číši podal, komu se mi zachce!" Odpověděl mu Vladimír
stolnokyjevský:
"Aj, ty smělý šašku! Byla ti dána zvůle veliká, dělej si, co chceš."
Tak tedy smělý šašek naléval si vína a pustil do své číše zlatý, snubní prsten a
nesl tuto plnou číši vína nevěstě zaslíbené, a promlouvá k ní takováto slova:
"Ej, ty mladá Nastasjo, dcero Mikulično! Přijmi tuto číši jednou rukou a vypij
ji jedním douškem. Vypiješ-li do dna, dozvíš se dobra, nevypiješ-li do dna,
neuvidíš dobra."
I vypila Nastasja číši jedním douškem a uviděla na dně svůj snubní prsten, jímž
se Dobryňovi zaslíbila. I zahovořila těmito slovy:
"Ej, vy knížata a bojaři, i vy všichni šlechticové! Vždyť to není můj muž, jenž
podle mne sedí, nýbrž to je můj muž, jenž proti mně sedí: můj muž sedí na
lavičce a podává mi číši vína."
A sama vyskočila za dubovým stolem a padla Dobryni k bystrým nohám a takováto
slova vedla:
"Ty mladý Dobryňo, synu Nikitiči! Odpusť, odpusť, Dobryňuško Nikitiči, že jsem
se proti tvému příkazu prohřešila, že jsem se za Aljošu Popoviče provdat chtěla!
My ženy máme vlasy dlouhé, ale rozum krátký, kam nás vedou, tam my jdeme, kam
nás vezou, tam jedeme."
Odpověděl Dobryňa syn Nikitič:
"Nedivím se rozumu ženskému: muž jen do lesa zajde a žena se už vdává; mají
dlouhé vlasy, ale krátký rozum. Ale divím se slunéčku Vladimírovi i s jeho
kněžnou Apraksijí, že slunéčko Vladimír družbou byl a kněžna Apraksije
družbovou: živému muži ženu vdávali."
Tu se slunéčko Vladimír velmi zastyděl, svěsil svou bujnou hlavu a sklopil jasné
oči k syré zemi.
Aljoša, Popovič však praví:
"Odpusť, odpusť, bratře můj křížový, mladý Dobryňo synu Nikitiči! Odpusť mi tu
vinu, že jsem ve své hlouposti poseděl vedle tvé milované ženy, vedle mladé
Nastasje Mikuličny."
Odpověděl mu Dobryňa syn Nikitič:
"Ach, tu vinu ti odpouštím, že poseděl jsi vedle mé milované ženy, vedle mladé
Nastasje Mikuličny. Ale druhého tvého provinění ti, bratře, neodpustím. Když jsi
přijel ze širého pole po prvých šesti letech se zprávou neradostnou, že Dobryně
Nikitiče není mezi živými, že zabit leží v širém poli, tehdy má paní rodná
matička žalem pro mne své jasné oči vyplakávala a své bílé líčko svraštěla. Tedy
této viny tobě, bratře, neodpustím!"
I uchvátil Aljošu za žluté kadeře, vytáhl Aljošu za stolem dubovým a uhodil jím
o tvrdou podlahu, potom vytáhl palici ocelovou, a nebylo lze rozeznati vzdechů
od ran. Když pak Dobryňa podruhé chtěl Aljošou o zem udeřiti, zachytil ho starý
kozák Ilja Muromec za mohutná, bohatýrská ramena a zvolal:
"Hoj, ty Dobryňuško Nikitiči! Neubíjej zbytečnou smrtí svého menšího bratra
Aljošu Popoviče!"
Tu mladý Dobryňuška Nikitič vzal svou milovanou ženu, mladou Nastasju Mikuličnu
za bílou ruku, celoval její medová ústa a zavedl ji zase ke své rodné matičce. A
žil potom a dobrého zdraví požíval, a my o něm tuto bylinu vypravujeme, sinému
moři pro utišení a vám, dobrým lidem, pro poslechnutí.