Chystá se tedy Iljuša; obouvá si černé čižmy a obléká na se oblek cestovní,
na hlavu dává čapku z kožešin, na tělo klade brnění. Potom osedlal si koně
dobrého, dal pokrývku na pokrývku, plst na plst a na vrch sedlo čerkeské. Když
popruhy přitahoval, takto hovořil:
"To nedělám pro krásu, bratři milí, udatní, nýbrž pro bohatýrskou sílu, pravil
svým přátelům.
I bere si Ilja tuhý luk a bere si Ilja šavli ostrou, bere i dlouhé kopí a palici
ocelovou.
Potom Ilja vyšel na široký, dvůr, vsedl na svého dobrého koně. I viděli junáka
na kůň vsedati, ale neviděli ho, statečného odjížděti. Jako se v zimě bujným
větrem sníh chumelí, tak zvedl se písek zemský pod kopyty dobrého koně Iljova.
Ilja přijíždí k městu Bekešovci a vidí, že kolem města toho leží ohromné
množství pohanských Tatarův. Ilja vjíždí do města a jak se tak na cestu
vyptával, zašel i do božího kostela. Všichni Bekešovci sešli se do tohoto svého
hlavního chrámu, všichni se kají, ke stolu Páně přistupují a k smrti se všichni
chystají.
Tu se starý kozák Ilja Muromec pokřižuje, jak je předepsáno a klaní se, jak je
vyučen, klaní se na všecky strany a čelem bije o syrou zemi.
"Aj, pozdraveni buďte všichni Bekešovci! Ukažte mi cestičku přímou, cestičku
rovnou, třeba přes ty temné lesy Brynské a přes ta černá blata přes Smolemská a
třeba i přes to hnízdo Slavičí!" Odpovídají mu Bekešovci:
"Nemůžeme ti ukázati cestičky přímé, ani cestičky rovné, naše město je obklíčeno
množstvím pohanských Tatarův."
Ilja vyšel rychle z božího chrámu, usedl na svého dobrého koně, vyjel z města,
vytrhl u cesty dub, že by ho tři muži neobjali. Potom začal se doubkem oháněti a
začal Tatary obcházeti a kudy dubem mávne, padá Tatarů ulice, i pobil je Ilja
tak a pohubil do jediné hlavy, až dubisko na třísečky roztloukl. Potom se rychle
vrací a vjíždí na hrad Bekešovec a volá:
"Aj, vy Bekešovci! Ukažte mi cestu přímou, cestičku rovnou do slavného, do
stolního města Kyjeva!"
I přemlouvají ho Bekešovci:
"Aj, ty udatný, dobrý junáku? Zůstaň u nás a buď naším vojevodou a ochraňuj naše
město Bekešovec!"
Ilja odpověděl jim takovými slovy:
"Aj, vždyť já nebudu žít jak vojevoda, jen mi ukažte cestu přímou, rovnou cestu
do stolního města Kyjeva.
Bekešovci nasypali tedy pohár plný rudého zlata, druhý pohár naplnili ryzím
stříbrem a třetí sypkými perlami a všecko zanesli Iljovi jako dáreček.
Ilja však nepřijal zlata rudého, ani stříbra ryzího ani sypkých perel.
Bekešovci k němu takto promlouvají:
"Aj, ty udatný, dobrý junáku! Neprojedeš cestičkou přímou, neboť zarostla ta
cesta hustým lesem, a na té cestě, tam u černých blat, tam u té řeky Černigovské
sedí Slavík loupežník. Sedí na sedmi dubech, osmi břízami opletených. A
zahvízdá-li jako had, nebo zakřikne-li jako lítá zvěř, sype se žlutý písek ze
součků, mladá tráva k zemi lehá, modrá kvítečka opadávají a tmavé lesy k zemi se
přiklánějí. On tebe zabije svým křikem."
Ale Ilja znovu jen žádá:
"Aj, vy Bekešovci, jen mi ukažte cestičku přímou."
Vsedl potom na svého dobrého koně, i viděli junáka na kůň vsedati, ale neviděli
ho, udatného, odjížděti. Nezavály tu bujné větry, to udatný dobrý junák ujížděl
tou cestičkou přímou.
Spěšně Ilja dojíždí k temným lesům a k těm černým blatům a k mostům strhaným.
Nemá Ilja cestu, kudy by jel dále. I sesedl s dobrého koně a vede koně za uzdu a
při tom pravou rukou kmeny vyvrací a tak si Iljušenka most staví a ujíždí
najednou třicet verst.
Tak Ilja dojíždí k říčce Černigovské a poznává, že je na blízku hnízda
Slavíkova. I utrhl si makový list a ucpal si jím uši.
Jak ho Slavík loupežník uviděl, zakřikl jako zvěř a zasyčel jako had - a matka
syrá země se zachvěla, žlutý písek se ze součků vysypal, mladá tráva k zemi
lehla, všecka modrá kvítka opadala a tmavé lesy se k zemi přiklonily. Bohatýrský
Iljův kůň na kolena padl, ba i mladý Ilja div že s koně nespadl.
Ale hned Ilja bije koně po tučných žebrech a volá:
"Aj, ty vlčí žrádlo, ty pytlíku sena! Což pak jsi jako kůň můj lesem nechodil a
vraního křiku neslýchal?"
A Ilja popojel ke křoví rokytovému, vyňal své nožisko kynžálisko, vyřezal si
střelku a - Iljušenka napíná svůj tuhý luk, přikládá k němu střelku rokytovou a
takto jí přimlouvá:
"Aj, neleť, ty střelo moje, v temný les, neleť, ty střelo moje, ani do širého
pole, leť jen ke Slavíkovi loupežníkovi, leť do jeho pravého oka a vyleť, střelo
moje, levým uchem ven!"
I vystřelil Ilja tu střelku rokytovou a střela padla loupežníkovi do pravého oka
a vyletěla levým uchem. Slavík loupežník spadl s dubu jak ovesný snop. Ilja
uchopil ho za bílé ruce a přivázal si ho k ocelovému třmeni a vezl ho tak do
města Kyjeva.
Když Ilja dojížděl ke Slavíkovu dvorci, děti Slavíkovi uviděly Ilju:
"Tatíček jede, mužíka veze!"
Vyhlédla jeho mladá žena a pravila: "Mužík jede, Slavíka veze!"
I vyběhla nejstarší dcera Slavíkova na široký dvůr, vytrhla podvrateň4 devadesát
pudův těžkou a chce Ilju uhodit po hlavě. Ilja ránu odrazil, až děvečka odlétla
za široký dvůr.
Tu zvolal Slavík:
"Aj, ty moje mladá ženo, aj, vy moje malé dětičky! Nasypte na tři vozy zlata,
stříbra pro starého kozáka Ilju Muromce a proste ho, aby mi dal svobodu!"
Nechtěl Ilja, ani zlata, ani stříbra.
"Tvůj život je nespravedlivý!" pravil a vezl Slavíka loupežníka do stolního
města Kyjeva, ke knížeti Vladimírovi.
I zaradoval se starý kozák Ilja Muromec, srdce jeho se rozveselilo, že očistil
cestu do stolního města Kyjeva k laskavému knížeti Vladimírovi.
Rychle vjíždí do města Kyjeva a spěchá, aby ještě pozdní mše dostihl. I přivázal
svého dobrého koně ke sloupu točenému a ke kruhu zlacenému a pospíchá hned do
chrámu.
Ilja vchází do božího chrámu na pozdní mši, křižuje se, jak je předepsáno a
klaní se, jak vyučen, klaní se ikonám od Boha stvořeným a kaje se takto:
"Nedostál jsem, já starý kozák Ilja Muromec, syn Ivanovič, nedostál jsem slibu
božímu, měl bych na modlitbách trvati před Hospodinem, neboť ruce mé zbarveny
jsou lidskou krví."
Ilja klaní se potom na všechny strany knížeti i kněžně.
Vladimír, červené slunéčko, kníže stolnokyjevský, zve všecka knížata a mocné
bohatýry na čestné hody.
I vešli tedy do vítací komnaty knížecí a potom do slavnostní jídelny knížecí a
posedali si za stoly, za dubové a před ubrusy kmentové, ke krmím cukrovým a
labutím bílým, a jedli, pili, pohostinství požívali.
Tu kníže Vladimír stolnokyjevský sám na Iljušenku pohlédne a takto k němu
promluví:
"Aj, ty udatný, dobrý junáku! Ze kterého kmene pocházíš a ze které země
přicházíš a jak ti říkají jménem, a jak tě po otci zveličují?" Ilja odpověděl
takovými slovy:
"Aj, ty Vladimíre, kníže stolnokyjevský! Pocházím z města Muromla, z vesnice
Karačarova, jsem starý kozák Ilja Muromec, Ilja Muromec syn Ivanovič."
Vladimír táže se dále:
"A kdy pak jsi vyjel z města Muromla?"
Na to Ilja odpovídá:
"Dnes časně ráno vydal jsem se z domova a zastihl jsem vás u pozdní mše."
"Starý kozáče, Iljo Muromče, pověz, kterou cestou jsi se dostal?" vyptává se
kníže Vladimír, červené slunéčko.
"Jel jsem cestou přímou, rovnou do Kyjeva."
"A uviděl-lis, Iljo Muromče, u říčky Černigovské Slavíka loupežníka?"
I odpovídá Ilja takovýmto slovem:
"Slavíka loupežníka přivezl jsem k tobě, visí nyní na třmeni."
Vladimír, červené slunéčko, rozkázal, aby Ilja přivedl Slavíka loupežníka na
čestné hody.
I praví potom Vladimír, kníže stolnokyjevský, Slavíku loupežníku:
"Aj, ty Slavíku loupežníku Rachmentoviči! Zakřikni, ty loupežníku, velkým
hlasem, zakřikni jako zvěř a zasykej jako had!"
Slavík loupežník mu takto odpovídá:
"Aj ty Vladimíre stolnokyjevský! Nejídám chleba tvého a nebudu tě, kníže, ani
poslouchati. Dnes obědval jsem se starým kozákem Iljou Muromcem, jen jeho
poslechnu."
Praví tedy Vladimír:
"Starý kozáče Iljo Muromče, přikaž sám loupežníkovi, aby zakřikl a zasykl."
Iljuša pravil tedy:
"Aj, ty Slavíku loupežníku Rachmetoviči, aj, zakřikni tedy, ale hlasem
polovičním!"
I zakřikl Slavík loupežník svým plným hlasem a makovice s věží spadaly, okolky
věží se sesypaly, lidé na zemi popadali, a kníže Vladimír stolnokyjevský se
sedadla se skácel a tři hodiny ležel bez ducha.
I chopil Ilja Slavíka loupežníka za bílé ruce, vyvedl ho do širého pole, tam
přivázal ho k syrému dubu a Iljušenka napjal svůj tuhý luk, přiložil střelu
kalenou a střelil Slavíka loupežníka do bílé hrudi a rozbil docela jeho bílou
hruď. I mluvil k němu Ilja naposled takováto slova:
"Dosti jsi se nasyčel po hadímu, dosti se nakřičel po zvěřímu, dosti se již
otcové a matky slzí naprolévali, dosti žen mladých jsi ovdověl, dosti drobných
dětí osirotěl!"
Takto skončila prvá vyjížďka Ilje Muromce.